WIM HOF METODA: Opravdu bolavý hloubkový ponor

1, 2, 3, ponor. Panika, stres, úzkost. Mysl řve „vylez, okamžitě to zastav!“ Přesto vím, že chci něco úplně jiného. Chci volně dýchat, uvolnit se a jen tak být. S totálně vypnutou myslí. Šlo to a bylo to boží!

Tenhle článek je ryze osobní. Sdílím v něm své emoce, dojmy i prozření z otužovacího workshopu u Kasha Ko, kterou možná znáte s jejím projektem Mindfullife. Jsem hodně vděčná, že jsem na workshop ukecala svou kamarádku Aničku Kabotovou a do ledové vody šla na dvě minuty s ní. Žasnu, co vše člověk dokáže, když ukáže mysli – „hele neřvi, já dýchám a je mi v tom fajn…“

Tak pojďme na to. Dejte si něco dobrého k pití, tohle bude dlouhé…

Abyste si nemysleli, nejsem žádná otužilkyně. Miluju teplo v bytě, na venek se navlíkám, bez páry v koupelně si svou očistu nedokážu představit. Do 17.11. jsem se pod jednou jedinou kapičkou studené vody děsně propínala, křičela a nadávala.

Dlouho jsem to chtěla změnit. Co si budeme povídat – přetopené byty, rozmazlování se v přehršli zbytečného oblečení i hýčkání v horké vodě je sice příjemné, ale imunitu nám to nenakopne, proti zánětlivým procesům v těle nikterak nezasáhne a že by to vypínalo kůži se říci nedá. To si musíme přiznat 🙂

Vykročit ze zóny komfortu je základ

Vymlouvat se na vnější okolnosti, hledat viníka v „oni, oni, oni“ a mít plnou pusu důvodů, proč to nejde, je docela snadné a ve společnosti rozšířené. A je jedno, jestli si tady píšeme o otužování, „nemám čas“ nebo bytí v nefunkčních vztazích. Mě se líbí opačný přístup, který mi ukazuje, že pokud chci žít jinak, musím udělat změnu. Proto jsem si s příchodem letošního podzimu řekla, že bych zimní čas ráda strávila ve zdraví (ne nemoci), cítila se obecně mnohem líp a že by taky bylo fajn zatočit s tou celulitidou, že jo?

Když chcete ve svém životě něco změnit, musíte začít dělat věci jinak.

Dlouho jsem pokukovala na sociálních sítích po ledových příspěvcích Terezy Kramerové, své kolegyně Veroniky Němcové i mé oblíbené Kasha Ko, ke které jsem se vydala. Vždycky jsem si říkala nejen v duchu:

„Kurňa, jak ony to dávají, že je u toho netrefí šlak? A ještě se usmívají. To fakt nechápu…“

Otužování jsem chtěla zkusit už loni. Nebyla jsem ale připravená. Měla jsem v sobě tolik věcí k řešení (čti sra*ek), že bych ledovou káď asi těžko rozdýchala. Tak jsem vyčkávala, až se opět od života poučím, otevřu se a budu schopna připustit, že si můžu dovolit jít do něčeho tak krajně nepříjemného, jako je ledová voda. Dnes vím, že právě ta připravenost a určitá osobní zralost dělí statečné otužilce od teplomilců.

Když jsem se na konci léta nacházela v úmorných hlubinách svých vztahů a připadala jsem si děsně osamělá, ucítila jsem první záchvěvy touhy po tom, že chci udělat něco sobě děsně nepohodlného, abych se vyburcovala do svého středu. A světe div se, „náhodou“ na mě ze všech stran začaly vyskakovat zprávy o otužování, ledu a Wimovi. Jaká náhoda, že? Život je fakt vtipnej 🙂

Od připravenosti je jen pár krůčků k rozhodnutí. Když už se dokážete rozhodnout, pak Vás v cestě nestojí buď vůbec nic, a nebo vy sami – a to se zas musíte vrátit na začátek.

Ty jedeš s tou Barbínou?

Jo, jedu a neříkejte ji Barbína. Je to totiž božácká ženská! 🙂 Řeč je o Aničce Kabotové, kterou jsem poznala na začátku svých on-line začátků. Vlastně na začátku jednoho příšerného životního konce…

Přiznávám, taky jsem si k ní hledala cestu. Předsudky jsou totiž dokonalí intrikáni, přátelé! Dát na první dojem se mnohdy nevyplatí. A my jsme ve společnosti tak nějak naučení, že když je žena krásná a k tomu „nedejbože“ upravená, je to Barbína, která má doma určitě toho svého nabušeného Kena. Oh bože, jak suroví dokážeme být v jednoduchosti.

Přitom zrovna Aňa je pro mě ženou, opravdovou kamarádkou, které nemusím říkat jen o svých radostech, ale můžu ji vyslepičit taky své stíny a přitom vím, že je nebude hodnotit, soudit nebo dokonce moralizovat. Když vidím v navigaci 4,5 hodiny cesty do cíle, prostě vím, že s touhle ženskou se v autě nudit nebudu a jistojistě mezi námi nebude viset trapné ticho. A taky vím, že můžu říct na rovinu naprosto přesně, co cítím – i když je to děsnej strach, že ten ponor prostě nedám…

Pamatuju si přesně, jak jsem Aňu u ní doma ukecávala, aby jela se mnou. Nevím, kdo koho více v tu chvíli potřeboval, ale zapadlo to do sebe dokonale. Stejně tak tomu bylo v ledu. Byly jsme tam jedna pro druhou i pro sebe zvlášť. A nic na tom nezměnil fakt, že jsme si obě myslely, že se jedeme ponořit do řeky – do vody v přírodě a ne do nějakého škopku. Jak se nakonec ukázalo, ten škopek nám seslalo samo nebe, protože v něm jsme si byly mnohem blíž, než v neohraničené řece nebo proudícím (a tím více bodavém) splavu…

Běžte ven a shoďte trika!

Na samotném začátku otužovacího worksopu jsme šli na procházku ven k lesu a já jsem si říkala, tak nějak automaticky: „to nebude jen tak, beztak půjdeme zpátky polonazí.“ A fakt. Po praktickém poznání, jak se po ponoru zahřejeme dechem a pohybem, jak se nesvíjet, když cítíme chlad a jak to celé brát s nadhledem, bylo moc fajn odložit tričko, jít domů v podprsence a krátké sukni, hezky naboso. Soulad se zemí, nic víc, nic míň.

Už na louce, kde jsme cvičili, jsem ucítila, že se sešla bez-vad-ná parta lidí a tušila jsem, že ponor dáme všichni. Ono upřímně – v partě jdou takové věci vždycky líp. Ten „dav“ vás prostě chtěnechtě nahecuje, podpoří. A my jsme si z toho dokázali udělat i legraci, stejně tak jsme dokázali jsme dokázali hezky sdílet.

Kouzlo dechu Wima Hofa

Ponor do ledové vody na 2 minuty je úzce spojen s praxí dechových technik dle Wima Hofa. Přezdívá se mu „ledový muž“ a je to týpek, který vyšel Mount Everest jen v trenkách. Poznáte ho na internetu podle typických fousů a party stejně „švihnutých“ lidí, kteří se drápou na hory jen v trenýrkách, čepicích a batozích na zádech. U nás má Wimův trénink naživo udělaný právě Kasha Ko, Tereza Kramerová, na Slovensku Martin Thám.

Na Wim Hofovo dýchání jsem byla hodně zvědavá – četla jsem o něm v knize Hoř pomalu od Veroniky Jelínkové (mimochodem, vřele doporučuji!) a hledala jsem info na internetu. Sama jsem si však za prvé netroufla, za druhé miluju sdílení a když chci s něčím novým začít, jedu za lidmi, kteří už mají zkušenosti a učím se od nich, přímo. Ten čas, peníze i prostor za to rozhodně stojí!

Wim Hofova metoda má 3 fáze – hyperventilace (překysličení organismu), zádrž dechu a výdech. Je to úplně jiný dech, než na který jsem zvyklá v józe (která mě v ponoru hodně podržela). A te to taky úplně jiné, než všichni dýcháme v našem běžném životě. Stojí to však za to:

Stavy u Wim Hof dechu jsou luxusní, jakobyste si něčeho přírodního šlehli 🙂

Musím se přiznat, že při hodinové praxi Wim Hof dechu těsně před samotným ponorem jsem zvládla udýchat dvě kola. Zabralo to tak 10, 15 minut. Zbytek jsem prospala. Natvrdo a krásně. Potřebovala jsem to – na spánek hodně dbám a dva dny před ponorem jsem naspala celkem 5 hodin. Uznávám, že to bylo velmi, velmi úlevné a i tak jsem si připadala jako „sjetá“ 🙂

Jde do tuhého, ostrého a bolavého…

Nastal čas. Šup ven, vysléknout se, pozvat na svou kůži chlad a teprve pak vstoupit do ledové vody. Cílem je vstoupit do kádě, která je zapuštěná v zemi, a do které Kasha Ko přidala hromadu čerstvého ledu. Do kádě, kde moje tělo obdrží maximální dávku stresu v minimálním čase. Hmmm…

Stojíme s Aňou tak nějak zvláštně zkoprnělé pohledem na ty zkušené otužilce před námi, kteří se s jasným přehledem noří do ledové vody a doslova ani nepípnou. Maximálně jde vidět pár vteřin strnulý výraz na tvářích ženského osazenstva. Muži naprosto v pohodě, jakoby nic. A já se ptám – co to sakra je? Nikdo tu neřve, nenadává, všichni se dokonce usmívají. A Kasha na to vtipně: „No jo, vždyť my čekáme na Vás.“ 🙂 A měla recht, fakt.

Přichází dlouho očekávaný ponor. Pokyn Kashi je jasný – vstoupit nohama do kádě, 1,2,3 a ponořit se. Oukej. Jdeme na to. Co tak asi budu cítit?

Ty vole, to je studené, ku*va… Aaaaaaa!!!

Jedním slovem? Neskutečná bolest!!!

Bolest taková, jakoby mi každý milimetr kůže propichovala tenká jehla a dostávala se mi až do morku kostí. Bolest neskutečně svírající, intenzivní, plná. Bolest taková, že mě totálně paralyzovala a nebyla jsem schopná vnímat nic jiného, než že mě bolelo celé tělo. Chtěla jsem z toho zdrhnout co nejrychleji pryč….jenže proto jsem tady nejela, že?

Vnímám Kashina slova: DÝCHEJ, JENOM DÝCHEJ.

Jako by mě tulila v náručí a nabízela jednoduché řešení na všechny bolesti světa. Nádech, výdech….nádech, výdech… nádech, výdech….aaa?

Po zhruba 20 nekonečných vteřinách kvílení, vyvalených očí a vnitřního utrpení (nepřeháním, a to nejsem žádná fňukna), se najednou dostavuje pocit…úlevy? smíření? uvolnění? Nedokážu to pojmenovat, ale JE TO BOŽÍ!

Přeji každému tento stav zažít. Najednou cítíte lehkost, radost, čistou mysl, oujééééé… Vítězství nejcennější – vítězství nad sebou sama!

U ostatních nám ten čas v kádi připadal neskutečně dlouhý. U nás zase neskutečně rychle uběhl. S Aňou obě milujeme meditaci, ladění se na sebe i jógu. A bylo boží postřehnout, jak jsem obě instinktivně vzdaly poklonu sobě, té druhé i přírodě gestem namasté. Upřímně píšu, že větší dávku pokory jsem ve svém životě zažila jen jednou jedinkrát – když jsem porodila Juráška.

Zbývá vám posledních 10 vteřin, praví Kasha.

My s Aňou „cooo? uuuž?“ Prostě typické ženské, krásně složité 🙂

Když jsme s Aňou z kádě vylézaly, smály jsme se, v očích jsme měly emoci štěstí a v srdci hřejivý pocit, že jsme překonaly jednu ze svých nejhlubších komnat a zase jsme vykročily z komfortní zóny. Úsměvy, potlesk i radost našich kolegů tu krásu ještě umocnily. Díky za to!

Dvě ženy, z druhého konce republiky. Dvě ženy, které milují teplo a nesnáší chlad. Dvě ženy, které ví, že je třeba jít vpřed a posvítit si na vlastní stíny.

Tyhle dvě ženy vydržely 2 minuty ve vodě o teplotě 0 stupňů 🙂 YES!!!

Moje AHA

Inu, ukecaná jsem byla v tomto článku víc, než dost (klasika). Tak tedy stručné shrnutí mých AHA u-vědomě-ní:

  • prvních 20 vteřin ponoru bylo mou největší fyzickou bolestí, kterou jsem kdy zažila,
  • prvních 20 vteřin jsem cítila opravdový, hluboký, srdcervoucí strach,
  • nikdy bych nevěřila, že člověk dokáže tak neskutečně vyvalit oči :-),
  • poznala jsem, jak zásadní je nevzdávat se,
  • naučila jsem se, že led nepromine ne-všímavost,
  • a definitivně mi došlo, že na dech se můžu kdykoliv spolehnout.

Ponor do ledové vody je pro mne nejrychlejším způsobem, jak se dostat k sobě, do svého středu.

A tohle byl začátek, nikoliv konec….

Tereza Machová
Jsem milovnice vůní a emocí - ukazuji cestu, jak se díky aromaterapii dostat do vlastního středu. Přidáte se?

Tereza Machová

srdce Aromaterapie HABIBI
K vůním a masážím jsem se dostala přes suchou právničinu. Vyslyšela jsem volání intuice a vydala jsem se vůně poznávat. Vystudovala jsem Institut aromaterapie v Praze a jsem také akreditovanou lektorkou aromaterapie v péči o duši. Aromaterapie HABIBI je mé voňavé doupě, ve kterém masíruji holistickým přístupem, učím živé kurzy, míchám kompozice po odborném poradenství. Velkou hodnotou je pro mne svoboda i tvorba vzdělávacích on-line kurzů. Abych uvedla na pravou míru časté chyby, kterých se v aromaterapii lidé dopouštějí, napsala jsem e-book 7 mýtů o aromaterapii, který si můžete stáhnout zdarma. Moje on-linová cesta započala díky kurzu Přičichněte k aromaterapii, prvním on-line kurzem o základech aromaterapie v ČR. Pokud Vás láká spojení vůní a emocí, bude Vás maximálně bavit on-line kurz Aromapsychologie. A že máte doma ratolesti? Aromaterapie pro děti je uceleným společníkem, ve kterém Vám ukážu, jak řešit fyzické i emoční potíže Vašich dětí. Jsem akční na Facebooku i Instáči a ráda se tam s Vámi potkám. Nejlepší je ale naživo nebo v on-linu, za to s notnou dávkou osobní podpory.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.